KPP Betonáři: Podzemní továrna RICHARD

V roce 1908 byly založeny u Litoměřic tři hlubinné doly nacházející se pod vrchy Radobýl a Býdnice, ve kterých se těžil vápenec až do roku 1944. Výhodná poloha v Sudetech a velká vzdálenost od všech válečných front vedly nacisty k rozhodnutí, že obří podzemní továrnu postaví právě u Litoměřic. Ano je řeč o tajuplné, legendami opředené a do současnosti oficiálně nepřístupné stavbě, která nikdy nebyla dokončena - podzemní továrně RICHARD s přesným německým označením B5 -Richard.

Vstupy do továrny Richard na snímku z roku 1954

Úplné počátky stavebních prací se datují ještě na rok 1944, kdy byly postaveny "baráky" s administrativní funkcí poblíž vchodu do podzemí. Poté začal megalomanský podzemní projekt, na který bylo určeno 17 milionů marek. Vzhledem k potřebě pracovních sil byl přímo v Litoměřicích zřízen koncentrační tábor (pobočka koncentráku Flossenbürg), v němž žilo zhruba od 4 tisíc do 7 tisíc vězňů. Další pracovní silou byli němečtí, čeští a ostatní dělníci, kterým byli ještě na pomoc posíláni vězni z Malé pevnosti Terezín v počtu 700-800 lidí denně. Na stavbě továrny Richard tak pracovalo asi 4 tisíce lidí denně.

Nové využití předpokládalo velké stavební úpravy, protože vyhloubené stávající prostory po těžbě vápence byly nízké a nejvýše 3 metry široké. Bylo potřeba rozšířit, zvýšit a zpevnit chodby. Ty byly zajišťovány výdřevou a železobetonovými pásy. Stěny chodeb se stříkaly cementovým mlékem, čímž se předešlo větrání vápence a Nejstarší páteřové štoly byly vyzdívány glazovanými cihlami, které dobře odolávaly jak povětrnostním vlivům, tak i vlhku v podzemí.

Upravené haly a sály v podzemí byly 15–20 metrů široké, 6 metrů vysoké a až 100 metrů dlouhé. Měly betonovou podlahou, stěny i stropy. Důl měl vlastní elektrické osvětlení, vlastní vodovod a vytápění, větrací šachty se zařízením na ohřívání, nebo chlazení vzduchu. V lednu roku 1945 se pracovalo asi v patnácti výrobních halách. Stavba probíhala průběžně až do května 1945.

Časem tak vznikly tři podzemní výrobní závody navzájem v podzemí propojené chodbami :

Richard I. – strojírenská výroba pro firmu Auto Union, A. G. Chemnitz, jejíž hlavní náplní práce v Litoměřicích byla výroba součástek/převodové skříně, kartery aj./ pro tankové motory a to hlavně pro typ Maybach HL 230. V průběhu výstavby byla výroba částečně zahájena.

Vchody A - B v současnosti zavezené zeminou a znepřístupnělé tak jako část přiléhajícího podzemí

Vchody C - D v současnosti je vstup do podzemí opatřen betonovým portálem z poválečného období. V této části, jako v jediné, probíhala i po válce v období 1947 - 62 těžba vápence pro cementárnu Čížkovice. Podzemní prostory tak byly rozšířeny o tzv. Důl Čížkovice. Páteřní chodby C a D tak sloužily k dopravě vápence na povrch.

Pohled na vstup C - D a přibližný odhad vstupů A - B

Richard II. – Elektrochemická výroba pro firmu Osram (zpracování wolframových a molybdenových rud, přičemž byl finální výrobek wolfram, karbidy wolframu a molybden). Výroba asi nebyla zahájena .

Vchod F od roku 1960 je tato část továrny využívána jako úložiště radiaktivních odpadů a je tudíž nepřístupná.

Richard III. - bylo vylámáno podzemí, částečně vybetonováno, výroba leteckého benzínu ovšem nezačala.

Vchod G byl po válce zavezen a není na povrchu v současnosti patrný.

Detailní pohled na vstupy F a G

I na povrchu bylo vystavěno velké množství účelových staveb: kanceláře firem, opravárenské dílny, skladiště nářadí a materiálu, sklad hotových výrobků, železniční překladiště i k němu vedoucí úzkokolejná dráha. V okolí vchodů do podzemí, na přilehlých stráních a podél příjezdové silnice a železniční vlečky stály všude dřevěné baráky. Železnice byla o rozchodu 600 mm.

V Litoměřicích byla vybudována výkonná čerpací stanice. Odtud byla z řeky Labe čerpána užitková voda, kterou k továrně přivádělo vodovodní potrubí o délce 2 km až do filtrační stanice. Upravená voda byla následně shromažďována ve čtyřech železobetonových nádržích. Z nádrží byla voda přiváděna do podzemí jednou z původních zděných větracích šachet. Zásobování plynem bylo vyřešeno položením dálkového plynovodu z Mostu.

Samozřejmě tato legendární továrna nemohla zůstat stranou našeho zájmu. Dlouho však nemohla přijít na pořad dne a to hned z několika důvodů. Je to od nás jednak kousek cesty, člověk musí být na takovou akci připraven a hlavně musí najít dobrého průvodce, bez kterého není radno se do nestabilního podzemí vůbec pouštět. To vše jsme včetně teoretické přípravy překonali a začátkem roku 2011 se nám výše jmenovaný objekt podařilo bez újmy na zdraví navštívit. Skutečnost a osobní návštěva těchto míst nemůže nikdy nahradit jakákoliv dobře provedená fotografie či podrobné vyprávění kolegy. O to více je nám líto, že již nepředpokádáme vzhledem ke stavu podzemí další návštěvu. Proto jsem se rozhodl alespoň níže uvedeným souborem fotografií přiblížit její stav v roce 2011. Tento stav je možno porovnat se stavem z 60. tých let a to na stránkách http://www.geology.cz/aplikace/fotoarchiv/fotoarchiv.php?objekt=29

Výborné video, které je sice již 18 let staré, ale mapuje i nepřístupné prostory Richarda II doporučuji na http://www.stream.cz/uservideo/408162-podzemni-tovarna-richard

Pro skalní příznivce taktéž doporučuji výborné stránky s vizualizací továrny Richard I, které lze sledovat v bačkorách a v teple domova http://www.podzemi.eu/fotografie/VR/image6621.htm

I když tedy nedoporučuji osobní návštěvu, předpokládám, že se mohou najít nepoučitelní jednotlivci. Je tedy dobré sebou mít svítilnu, bez níž se s plánem podzemí špatně orientuje. Také doporučuji malé klubko provázku, chodby mají cca 20 km. Na rozdíl ode mně, kolega považuje za zbytečné brát si sebou i ochrannou helmu. Chodby jsou totiž rubané z části ve vápenci a z části v opuce, což platí hlavně pro stropy. A opuka je hodně zajímavá hornina, která se ze stropů odlupuje ve velkých plátech o hmotnosti cca 1 tuny a to v nevyspytatelných časových intervalech. Tedy proto. A není špatné si samozřejmě též uzavřít výhodné úrazové pojištění /pro pozůstalé/ .

Bohužel koncem roku 2021 byl poslední vstup znovu zapečetěn, a tak je nyní osud jednoho z největších podzemních výrobních závodů zpečetěn. A tak níže uvedené fotografie jsou již pouze nostalgií na dané téma.