EVROPA 2009

Po zkušenostech z minulých let, když jsme jako pasivní účastníci zájezdů CK Praděd navštívili nejedno evropské bojiště, muzeum či zákop, rozhodli jsme se po zralé úvaze dát dohromady partu stejně postižených spolubojovníků, vymyslet program a vyrazit do světa.
Dnešní Evropa skýtá pro náš koníček nepřebernou studnici zajímavostí s vojenskou tématikou, a bylo jen na nás, kam se vydáme nejdříve. Za pomocí internetu lze tato místa odhalit, naplánovat jednotlivé trasy i ubytování. Díky této vymoženosti jsme vytvořili nejméně tři možné trasy poznávacích zájezdů. Z nich tedy nakonec realizovala v letošním roce EVROPA 2009, v plánu je FINSKO 2010 a snad i FRANCIE 2011.
Ne vše je samozřejmě tak snadné, jak píši. Akci jsme samozřejmě připravovali s cca půlročním předstihem, protože bylo nutno upřesnit trasu a vytvořit itinerář každého dne, po internetu zajistit noclehy, vybrat vhodné vozidlo, zapůjčit ho a vyřešit mnoho dalších podružných detailů cesty.
Tím hlavním problémem v dobrém slova smyslu je však člověk. Pokud se Vám podaří nakonec dát dohromady partu stejně smýšlejících lidí, nastává fakt, co nečekaného se v průběhu finišování příprav může udát. Naši partu musel opustit Tom pro neodkladné pracovní záležitosti, jeho náhradník si týden na to zlomil nohu. Nakonec se ale vše podařilo vyladit a 20. 5. 2009 jsme brzkých ranních hodinách opustili náš základní tábor ve Rtyni v Podkrkonoší.
Tato světoznámá dědina byla vybrána ze dvou důvodů. Jednak se nám kousek odtud podařilo zajistit za bezkonkurenční cenu našeho nového společníka na cestu , totiž MERCEDES Vito, a rovněž jsme zde našli bezúplatné ubytování pro všechny v podvečer před samotnou akcí. Naši členové výpravy totiž pocházejí z Brna, Hradce Králové, Valtic a Prahy.
Zde bych se v krátkosti chtěl zmínit o ubytování během expedice, které je vždy třešničkou na dortu každé akce.
My jsme po zvážení nákladů akce opustili od ubytování v síti hotelu Hilton a zvolili méně nákladnou ale o to zajímavější síť hotelů F1 s průměrnou cenou pokoje 35 EUR. S těmi máme bohaté zkušenosti již z jiných destinací, zvláště z Francie. Bohužel v námi navštívených zemích (Německo, Belgie a Holandsko) má tato síť velké trhliny, hotely této kategorie se tam dají spočítat na prstech jedné osoby. Tomu se tedy hlavně musel podřídit náš cestovní itinerář. Ovšem seance v předpolí rádoby hotelů ve večerních hodinách je neopakovatelná, zvláště pokud se jedná o družbu s ostatními účastníky z postkomunistických krajin. Toliko tedy úvodem.



První den
Tento den nás čekala pouze jediná, ale za to velice zajímavá zastávka – KZ – Gedentstatte Mittelbau Dora v Northausenu.
Matičku Vlast jsme tedy opustili v ranních hodinách a po absolvování cca 600 km jsme odpoledne přistáli v bývalém DDR na výše uvedeném místě. K tomuto označení země mám velice dobrý a vysvětlitelný důvod. Ihned po překročení v současnosti již pomyslné hranice Země roztažených kružítek se nás na dálnici ujali místní Simírové od Autobahnpolizei, snažíce se nám znepříjemnit vstup do země zaslíbené.
Naštěstí naše brilantní němčina, zelená ústroj, a plno paštik Seliko, je utvrdili o jasném cíli naší cesty.
Byla to bohudík i poslední zkušenost s touto militantní organizací, zbytek cesty jsme již absolvovali bez poskvrnky.
KZ – Gedentstatte Mittelbau Dora je možno navštívit během celého dne zcela zdarma , pouze vstup do tunelů je omezen na 11 a 14 hodinu ve všední den a o víkendu též v 13 a 15 hod.
A stojí to za to . Rád bych se uvedenému tématu věnoval někdy příště podrobněji, nyní tedy jen telegraficky.
Je možno projít rozlehlé zbytky pracovního tábora, včetně expozice v památníku, kde je mimo jiné možno nahlédnout do knihy se seznamem všech zde „pracujících“.
Současnosti je taktéž možno vidět malou část tunelů, kde byla výroba jednak leteckých motorů ale také pověstných V1 a V2. Některé jejich části se zde bez užitku stále povalují.
Vzhledem k rozsáhlosti tohoto komplexu, by trochu podrobnější návštěva znamenala minimálně dva dny, bohužel čas byl neúprosný a nás čekalo ještě dalších 150 km jízdy do ubytovny v Hannoveru .
http://www.dora.de/

Fotogalerie - 1. den

Druhý den
Ráno nás čekala cesta do nedalekého Munsteru (100 km) , kde jsme navštívili velice pěkné tankové museum.
Jahůdkou tohoto dne se jednak stala návštěva přístavu Bremerhaven, zvláště místního námořního muzea, kde je kromě mnoha lodí různých typů zakotvena i ponorka U -2540 typ XXI. Tento artefakt německého válečného námořnictva patřil v roce 1945 k tomu nejlepšímu, co na mořích plulo a nepřátele potápělo.
I samotná prohlídka rozlehlých útrob stroje stojí za shlédnutí, zvláště pro ty, co znají či sloužili na dřívějších typech německých ponorek.
Bohužel i této ponorce se nevyhnuly poválečné úpravy , laminátový muzeální můstek či umakartové obložení kajut.
V blízkosti tohoto přístavu se v Brémách taktéž nachází obrovský ponorkový „bunkr“ VALENTINE, kde se tento typ ponorek měl montovat a vypouštět na moře.
Velikost tohoto objektu nelze popsat , ten je nutno vidět ve skutečnosti, aby člověk pochopil, co lze postavit.
I já, který jsem již řadu německých objektů viděl, jsem při jeho rozměrech 426 m délky, 97 m šířky a 25 m výšky oněměl v německém úžasu.
Objekt byl koncem války hotov z cca 90% , nebyl tedy bojově využit. V letech 1943 – 45 na něm pracovalo 12 tisíc vězňů, z čehož jich 4 000 v důsledku nepříznivých podmínek a spojeneckého bombardování nepřežilo. Toto poškození bombardováním je dosud na objektu patrno a přispělo k jeho postupnému chátrání. Současný vlastník – armáda stále více mluví se o jeho prodeji. Bohužel nový potenciální zájemce taktéž musí počítat s jeho údržbou, která se ročně pohybuje kolem 700 000 EUR.
A tím skončil den druhý a náš dnešní kilometrový dluh se zvedl o dalších 200 km.

Fotogalerie - 2. den - Münster
Fotogalerie - 2. den - Valentin
Fotogalerie - 2. den - Bremerhaven

Třetí den
Tohoto dne jsme se již od rána řítíli Holandskem a po necelých 300 km nám byla odměnou velká cedule a příznačný název – ARNHEM. Zde jsme po ranní kávě navštívili arnhemský most , který je nyní pojmenován po podplukovníku Johnu Frostovi, veliteli druhého praporu 1.britské výsadkové divize. Jeho praporu se jako jedinému podařilo dostat k Arnhemskému mostu a tři dny držet jeho severní konec proti přesile II.tankového sboru SS v září 1944. Doposud je možno na konstrukci a podpěrách mostu najít stopy tvrdých bojů v tomto období.
Krátká návštěva místního tržiště s rybami a všemožnou mořskou havětí nás odvážné nasytila, a proto jsme si závěrem dovolili i návštěvu místní katedrály, rychlovýtahem vystoupali věží až do zvonice, abychom odtud shlédli ještě jednou Arnhem z ptačí perspektivy.
Ale to už je zde opravdu vše, a čekal nás přejezd s krátkou zastávkou u mostu v Nijmegenu do 65 km vzdáleného městečka Overloon.
Zde se na ploše 14 hektarů nachází museum Liberty Park. Zde jsme vzhledem k rozlehlosti a úchvatnosti jednotlivých exponátů byli nuceni zredukovat itinerář dne.
To, co znamená z mého pohledu známé francouzské museum Museé des Blindés v Saumuru pro milovníky německé techniky, obdobou bude toto museum zaměřené zvláště na techniku americké druhoválečné a těsně poválečné produkce.
V muzeu je vystavené obrovské množství techniky , která není nikde jinde k vidění, některá i ve velice působivých diorámách. Nechybí i pavilon tématikou holocaustu. Exteriéry jsou zaměřeny jednak na další technické artefakty ale i na pevnostní stavby a zákopy.
Určitě se vyplatí věnovat tomuto muzeu minimálně 4 hodiny jinak drahocenného času.
http://www.libertypark.nl/
A tak jsme již tento den oproti plánům zakončili pouze provinčním museem v Groesbeeku ,které je věnované hlavně 82. výsadkové divizi v operaci MARKET GARDEN.
Náš den definitivně končí v 50 km vzdáleném hotelu F 1 ve Waalwuku.

Fotogalerie - 3. den - Arnhem
Fotogalerie - 3. den - Liberty Park Overloon

Čtvrtý den
Ráno čtvrtého dne jsme překročili bývalé belgické hranice a po 150 km jsme zastavili na parkovišti pevnosti EBEN EMAEL. Pevnost je dosud částečně používaná belgickou armádou a je tedy přístupná pouze jednou za měsíc. I toto je ukázkou, jak dokonale byl kolegou Víťou itinerář výpravy připraven.
Shodli jsme se, my čeští bunkráci, že i přes až neskutečnou rozlehlost, velikost chodeb a zachovalost dobových prvků, jsou nám naše pevnosti bližší. Vzhledem k časové tísni, zapříčiněné i zdlouhavým vyprávěním a celkovou organizací průvodců, jsme bohužel nestihli projít taktéž rozlehlý povrch tvrze.
http://www.fort-eben-emael.be/
Druhá část dne se opět ukázala jako krok správným směrem, po 70 kilometrech jsme v krásném prostředí belgické „vrchoviny“, kde všude kolem jak by dýchal rok 45, dorazili k malebnému městečku La Gleize .
Přímo ve středu návsi jsou dvě protilehlé dominanty, starobylý hřbitov s s kaplí a panzerkampfwagen VI B Tiger II, náš starý známý královský tygřík. A jen tak venku a bez ohrady. A ani nekousal. A vedle něj menší, ale kvalitou sbírky jedinečné, místní muzeum bitvy o výběžek. Určitě stojí za shlédnutí, i když nekomunikativní pokladník byl nějaký divný a nedoporučoval použití fotografických přístrojů.
http://www.december44.com/
Závěrem dne byl náš přesun do městečka Malmedy a návštěva výborného muzea, Baugnez 44. Na ploše cca 850 m2 je zde vystavena výstroj a výzbroj obou protivníků bitvy o Ardeny. Pár kroků od něho se rozprostírá americký památník. Na tomto místě bylo zajato a zákeřně zavražděno 90 amerických vojáků.
Po návštěvě místního supermarketu, neb jen vzpomínkami není cestovatel živ, nás čekal již jen obligátní padesátikilometrový přesun na ubytování do městečka Herstalu.

Fotogalerie - 4. den - Eben Emael

Pátý den
Tohoto jitra jsme mimo program zařadili návštěvu vojenského hřbitova USA v Henri-Chapelle.
Při projíždění místních velice úzkých komunikací a vlivem mnoha silničních objížděk, se nám i přes dablovanou navigační techniku podařilo zakufrovat. Pro Belgii stoprocentně platí, o co jsou dálnice širší a bezpečnější, o to jsou místní komunikace užší a dědinky malebnější. Náš skluz jsme zvýšeným tempem dohnali a tak si mohli dovolit krátkou zastávku v Hofalize a na náměstí se „utkat“ s Pantherem.
Městečko La Roche, vzdálené jen 50 km odtud, je malebné. Nechce se ani věřit, že po válce zůstal stát jen hrad a pár budov. Taktéž Musee de la bataille des Ardennes v centru města svými sbírkami válečného šrotu nemá v okolí obdoby. Ten povzdech slyším dosud: „To tak mít u nás v zemi, to by se hledalo!„
http://www.batarden.be/
Ale to už nás ani další raritní válečné artefakty nedokázaly uklidnit. V této hledačské euforii jsme u města Foy navštívili původní okopy známé 506-tky ze 101. výsadkové divize. Počáteční úspěch z nálezu střepin těžších kalibrů byl degradován totálním poškozením kopacího elementu. Německá poválečná polní lopatka či její levná americká kopie narazila na tvrdou belgickou zeminu prosycenou šrapnely a zlomila se.
Tím bylo naše hledačské úsilí nadobro pohřbeno, a zbývala nám už jen návštěva památníku a malého muzea v Bastogne.
http://www.bastognehistoricalcenter.be/
Náš velký den jsme pietně zakončili na německém válečném hřbitově v Recogne a vrátili s na poslední noc do Herstalu.
http://www.volksbund.de/

Fotogalerie - 5. den - Panther v Houfalitze

Šestý den (schází nám…..)
Naše expedice Evropa 2009 se pomalu nachýlila ke konci. Vracíme se zpět a po necelých 300 km se zastavujeme v 11 hodin dopoledne u posledního našeho muzea v německém Pirmasens. Museum Westwallzentrum Eifel je součástí mýtické linie Westwal ,známé též jako Siegfriedova linie. Jelikož muzeum otevírá pouze o víkendech, byla s provozovatelem muzea dohodnuta speciální návštěva pouze pro naši výpravu. Prakticky celé muzeum se nachází ve štolách původní linie, je zde možno spatřit zbraně i techniku včetně zbytků Tygra.
Tato linie se začala stavět již v roce 1916 jako součást Hindenburgovy línie. Po I.sv.v. ponechána svému osudu, po roce 1938 opět revitalizována jako obrana proti Maginotově linii. Svou poslední úlohu měla plnit při úspěšném vylodění a postupu spojenců Evropou. Stavěla se po celé délce západní hranice Německa(630 km), s hloubkou opevnění až 50 km. Na celém pásmu bylo vybudováno mnoho unifikovaných betonových objektů(přes 1700) včetně vybudovaného podzemí.
http://www.westwallzentrum.de/

Fotogalerie - 6. den - Westwall

Odpoledne tedy opět sedáme do našeho spolehlivého vozu Mercedes Vito a pomalu ukrajujeme poslední kilometry z našich na tento den předpokládaných . Po 750 km je naše cesta nad ránem zdárně v Brně dne 26.5.2009 zakončena.
Celkem jsme ujeli cca 3500 km , s průměrnou spotřebou 9, 2 l nafty.
Závěrem bych rád poděkoval všem účastníkům zájezdu, jmenovitě Víťovi, Petrovi, Filipovi, Honzovi a Matějovi, za připomínky ke scénáři a dodané fotografie.
Tyto fotografie, jakož i moje cca dvouhodinové natáčení, budou v krátké budoucnosti tvořit neprodejný raritní snímek z této průlomové akce EVROPA 2009.