KPP Betonáři: Batterie Vara Kristiandsand Norsko

Pevnostní výstavbu v Dánsku a Norsku řídila skupina nasazení Todtovy organizace Viking se sídlem v Oslo. Ta se ve svých podřízených článcích dělila na 4 základní podskupiny:
- Skupina polární oblasti v Lakselv
- Skupina severní Norsko v Narviku
- Skupina střední Norsko v Trondheimu
- Skupina Dánsko v Kodani
Do každé z těchto skupin patřilo několik Vrchních stavebních velitelství, které řídily jednotlivé stavební úseky.
Baterie Vara někdy též nazývaná Møvik Fort spadala pod Vrchní stavební velitelství v Kristiansand. Cílem výstavby této baterie spolu s rovněž postavenou baterií Hanshom II na pobřeží Dánska byla potřeba ovládnout prostor mořské úžiny Skagerrak.
Na této baterii byly použity kanóny 38 cm SK C/34, které byly dříve určeny k přezbrojení bitevních lodí třídy "Scharnhorst". Z přezbrojení ovšem nakonec sešlo a proto zmíněná děla našla využití na pobřežních bateriích Vara, Hanstholm II zde a Todt .zde. Další měla být umístěna na rozestavěných bateriích Oksby Vogelnes zde a Scheer/Dánsko/, Dueodde/ostrov Bornholm/ a Castel Verdon/Francie/. Čtyři zbývající byly nakonec instalovány na specielní železniční podvozky pod označením 38 cm Siegfried K/E. Pro úplnost je zde nutno uvést, že tato děla byla nainstalována v prvopočátku jen na bitevních lodích třídy Bismarck / bitevní loď Bismarck a Tirpitz/.
Děla na barerii Vara byla jednotlivě instalována do otočných věží C/39 s pancéřováním silným 5 mm. Tyto byly osazeny do jednopodlažních betonových objektů typu S 169, jednalo se konkrétně o dělo č.2, 3 a 4. Pro dělo č.1 vznikla i železobetonová kasemata, která měla chránit dělovou jednotku hlavně před bombardováním. Díky této úpravě byl ovšem omezen odměr děla na 120°. Vzhledem k náročnosti výstavby jako jediná nebyla nakonec osazena dělem i když prokazatelně byly na stavbu dodány části věže. Zde se také vedou spory, zda by dělo bylo výše uvedeného typu či bylo ráže 30,5 cm H/L 30 Bofors.
Tato pobřežní děla používala stejně jako námořní verze dělenou munici - dva typy tříštivotrhavých granátů a protipancéřový granát, které měly hmotnost 800 kg a dostřel až 42 km. Dále mohl být použit speciální granát o hmotnosti 495 kg s doletem až 56 km. Následovala prachová náplň v "šulku" o hmotnosti 98 kg a nábojka se s 114 kg prachové náplně.

Dělo zachovalé do současnosti je možno spatřit již jen na zde zmiňované baterii a další kus ovšem uložený jen na betonových soklech též na baterii Hanstholm II.
Výstavba baterie byla zahájena v roce 1941, již v březnu 1942 byly provedeny zkušební střelby z děla č.2 a 3 a v listopadu téhož roku bylo zastříleno i dělo č.4. Dělová kasemata č.1 byla po stavební stránce dokončena, byla částečně smontována i věž, bohužel samotné dělo bylo při dopravě z Německa po moři v únoru 1945 potopeno spolu s lodí "Porto Alegre" britským letectvem.
Po druhé světové válce byla baterie v letech 1946 - 57 zařazena do norské pobřežní obrany. Koncem roku 1962 byly děla č.3 a 4 spolu s věží děla č.1 rozřezány a prodány do šrotu.
V roce 1993 vzniklo současné museum s jediným dochovalým dělem v dělové věži tohoto typu na světě.