PONORKOVÝ BUNKR VALENTIN

Objekt tohoto doposud jediného zachovalého montážního závodu pro ponorky typu U XXI jsme navštívili v rámci naší první expedice již v roce 2009. V té tobě byl bukr stále v majetku německého armády, tudíž nepřístupný a jeho východní část byla využívána jen jako sklady vojenského materiálu. Zbytek zůstal nevyužit a postupně chátral. Až v roce 2011 byl nakonec po vleklém období hledání civilního investora konečně zpřístupněn i veřejnosti k občasným prohlídkám interiéru. A je určitě se na co dívat, již jeho stavební dimenze předčí vše, co je běžně k shlédnutí - délka 426 m, šířka východní strany 67 m a západní u břehu řeky Wesery až 97 m s maximální výškou až 27 m v oblasti nástaveb, o kterých bude ještě  řeč. Též kubatura 450 000 m3 betonu řadí tuto stavbu hned na druhé místo po stavbě ponorkového bunkru v Brestu /508 500 m3/.
Vznikl díky neustálé hrozbě bombardování loděnic a byl budován pro konečnou montáž ponorek. Původně měl být postaven přímo v loděnici "Bremer Vulkan", ale nakonec nebylo možné najít vhodný stavební prostor s předpokládaným možným rozšířením v pozdějších letech. Požadavkům nakonec vyhověla stavební parcela  na břehu řeky Wesery u malého přístavu Farge jen 8 kilometrů od loděnice. Již koncem roku 1943 byly provedeny první betonářské práce a stavba tak dostala absolutní prioritu. Na výstavbě se podíleli vězni z nedaleké pobočky KZ Neuengamme.  Za pouhých 18 měsíců se tedy podařilo postavit to, co vidíme dodnes. Původní termín zahájení montáže koncem roku 1944 se ovšem nepodařilo dodržet. Navíc začaly i vážné problémy s kvalitou jednotlivých sekcí ponorky, které vyráběly i firmy s malou zkušeností při stavbě lodí. Bylo nutné vše zkontrolovat či popřípadě opravit. Nakonec tedy bylo do konce 2.sv.v. zasáhly do bojů jen dvě ponorky U XXI z celkově 119 dokončených a to U 2511a 3008  pod vedením korvetního kapitána Adalberta Schnee a druhá pod velením kapitánporučíka Mansecka. Typová řada XXI se tak stala ve své době nejdokonalejší ponorkou, kterou po válce používaly i ostatní vítězné státy. V roce 1957 byla vyzdvižena a opravena U 2540, která byla potopena koncem války vlastní posádkou. Byla provozována až do roku 1982 Bundesmarine pod novým jménem Wilhelm Bauer. V roce 1984 byla natrvalo ukotvena v Bremerhavenu a přebudována na Deusches Schiffartsmuseum.
Dne 27. března 1945 byl proveden první útok bombardérů Royal Air Force na bunkr Valentin za pomocí protibetonových bomb Grand Slam o hmotnosti 10 tun. Dvě z nich zasáhly 4,5 m silnou stropní desku a vytvořily krátery o průměru 8 m, vnitřní technologie byla poškozena jen nepatrně. O tři dny později druhý nálet 31 bombardérů USAAF s bombami typu Disney přeoral okolní terén, ale přímý zásah se již nepovedl. Konce války se tak bunkr dočkal jen lehce poškozen, dokončen cca 90 % s polovinou nainstalované technologie. Krátce po válce bylo vše užitečné "vytěženo" okolními společnostmi a jedinci. Ještě jednou se stal bunkr cílem bombardování RAF a USAAF a to v letech 1946 - 48, kdy zde byly testovány  bomby Disney s raketovým motorem o hmotnosti 2 tuny. Za zmínku snad ještě stojí i jeden ze zásahů touto bombou, která pronikla střechou a podlahou a zůstala až v pískovém podloží bunkru. Pak již jen začala snaha o celkovou destrukci bunkru trhavinami, přes zasypání sutí z vybombardovaných měst či využití jako objekt jaderné elektrárny.
V roce 1962 byl nakonec bunkr převzat německou armádou, východní část byla vyčištěna, vystavěnou příčkou oddělena od zbytku nevyužívané části a změněna na skladovací prostory.

Etapa 1-3 základní svařování sekcí s kýlem,  etapa 4-8 montáž příslušenství na trupu i uvnitř,montáž věže,  etapa 9- montáž periskopů a šnorchlu,  etapa 10- montáž baterií,  etapa 11- doplňující práce na periskopu,anténním systému,dobíjení baterií,  etapa 12- poslední kontrola,příprava k vyplutí,  etapa 13 - spuštění ponorky do plavebního kanálu

Poválečný pohled na objekt z jižní strany. "Černý" vstup by sloužil k dopravě jednotlivých segmentů trupu do výrobny.

Další pohled ze severu tentokrát z 90 tých let. Nalevo je část využívaná armádou, napravo pak řeka Wesera se zálivem, kam by vyplouvaly hotové U XXI. Samotný plavební kanál z objektu již nebyl dostavěn.

A konečně pohled ze západu. Na střeše jsou patrny 2 dómy, pod kterými probíhala montáž periskopů. Pozorný badatel také objeví nalevo ve stěně otvor - výstup z plavební komory směrem k řece Weseře a napravo v delší stěně i vstup pro segmenty trupu.

Na jinak ploché střeše byly vybetonovány 2 kusy zhruba 7 m vysokých dómů. Jejich vnitřní prostor sloužil k montáži periskopů a šnorchlu viz etapa/takt 9 -11.

Proražení stropu bombou Grand Slam

A stejné místo na dobovém snímku

Dobové fotografie z výstavby pocházejí z Bundesarchivu, tento zachycuje zastřešování pomocí střešních obloukových nosníků nad budoucím prostorem- etapa/ takt 3 -4 .V pozadí se rýsují stropy dílen, kanceláří a kotelny. Celý strop byl následně dobetonován do roviny o mocnosti cca 4,5 m. Nosníky tak sloužily coby ztracené bednění.

Jednotlivé nosníky se armovaly a betonovaly přímo v prostoru stavby, k objektu se převážely na speciálních železničních podvozcích.

 

  

  

Administrativní budova námořnictva přistavěná po válce k severní straně objektu

Západní strana - v této stěně byl vybudována výstup plavební komory / nalevo na snímku/ ústící do řeky Wesery.

Výstup do řeky nalevo na snímku, úplně napravo skryt v náletových dřevinách je skryt i vstup.

 

Detailní pohled na výstup z plavební komory. Dnes je kanál do řeky Vesery zasypán a je zabezpečen plotem.

Plavební komora - etapa/ takt 13

Ještě jeden pohled na plavební komoru, tentokrát z nitra objektu

Na tomto místě by bylo vybudováno koryto plavebního kanálu dále k řece.

Prostor z jedné ze dvou točen uvnitř bunkru, kde by bylo možné manipulovat s jednotlivými segmenty trupu, uložených na železničních podvozcích.

 

Celý objekt byl postaven díky vězňům z KZ. Zde vycházejí z jednoho ze vstupů na jižní straně bunkru. Tudy by vcházela do samotného bunkru železniční vlečka.

 

Představovala ve své době nepokročilejší konstrukci ponorek na světě. Její největší rychlost pod vodou činila až 17 uzlů na hladině "jen" 15,5 uzlu, výtlak 1819 t a délka 76,6 m. Mohla se ponořit do hloubky až 300 m. Díky šnorklu mohla zůstat ponořena až 11 dní. Její operační dosah byl 11000 mil. Byla vybavena 6 torpédomety se zásobou 23 torpéd, její výzbroj dále tvořily dvě dálkově ovládané věže s párem kanonů 20 mm. 

Celá ponorka se skládala s osmi samostatných sekcí, které se vyráběly u několika firem. Na snímku jsou vidět záďové sekce  s kormidly. Na trupu jsou přivařeny i dvojce manipulačních ok. Ty se odstranily při konečné montáži trupu. na montážní lince. Kromě již výše uvedené zachovalé U 2540 je doposud v relativně dobrém stavu zachováno i několik dalších vraků potopených ponorek tohoto typu např. U 2513, 2511 či 2506. Další 3 kusy / U 2505, 3004, 3506/ leží beznadějně zasypány v troskách ponorkového bunkru ELBE II v Hamburku.

Závěrem bych rád připomenul i další obdobný bunkr pro montáž ponorek tohoto typu, který se začal stavět na severním břehu řeky Vesery v Brémách. Byl  částečně zprovozněn již v roce 1944 pod kódovým označením HORNISSE. Jednalo se o podobný i když podstatně menší montážní závod stojící na pozemcích firmy Desichmar. Nálet USAAF dne 30.března zničil většinu tohoto objektu. Dnes je na jeho zachovalé části postaven nový bytový komplex.