Powered By Blogger

Translate

Počet zobrazení stránky

21. 7. 2013

PONORKOVÝ BUNKR VALENTIN

Objekt tohoto doposud jediného zachovalého montážního závodu pro ponorky typu U XXI jsme navštívili v rámci naší první expedice již v roce 2009. V té tobě byl bukr stále v majetku německého armády, tudíž nepřístupný a jeho východní část byla využívána jen jako sklady vojenského materiálu. Zbytek zůstal nevyužit a postupně chátral. Až v roce 2011 byl nakonec po vleklém období hledání civilního investora konečně zpřístupněn i veřejnosti k občasným prohlídkám interiéru. A je určitě se na co dívat, již jeho stavební dimenze předčí vše, co je běžně k shlédnutí - délka 426 m, šířka východní strany 67 m a západní u břehu řeky Wesery až 97 m s maximální výškou až 27 m v oblasti nástaveb, o kterých bude ještě  řeč. Též kubatura 450 000 m3 betonu řadí tuto stavbu hned na druhé místo po stavbě ponorkového bunkru v Brestu /508 500 m3/.
Vznikl díky neustálé hrozbě bombardování loděnic a byl budován pro konečnou montáž ponorek. Původně měl být postaven přímo v loděnici "Bremer Vulkan", ale nakonec nebylo možné najít vhodný stavební prostor s předpokládaným možným rozšířením v pozdějších letech. Požadavkům nakonec vyhověla stavební parcela  na břehu řeky Wesery u malého přístavu Farge jen 8 kilometrů od loděnice. Již koncem roku 1943 byly provedeny první betonářské práce a stavba tak dostala absolutní prioritu. Na výstavbě se podíleli vězni z nedaleké pobočky KZ Neuengamme.  Za pouhých 18 měsíců se tedy podařilo postavit to, co vidíme dodnes. Původní termín zahájení montáže koncem roku 1944 se ovšem nepodařilo dodržet. Navíc začaly i vážné problémy s kvalitou jednotlivých sekcí ponorky, které vyráběly i firmy s malou zkušeností při stavbě lodí. Bylo nutné vše zkontrolovat či popřípadě opravit. Nakonec tedy bylo do konce 2.sv.v. zasáhly do bojů jen dvě ponorky U XXI z celkově 119 dokončených a to U 2511a 3008  pod vedením korvetního kapitána Adalberta Schnee a druhá pod velením kapitánporučíka Mansecka. Typová řada XXI se tak stala ve své době nejdokonalejší ponorkou, kterou po válce používaly i ostatní vítězné státy. V roce 1957 byla vyzdvižena a opravena U 2540, která byla potopena koncem války vlastní posádkou. Byla provozována až do roku 1982 Bundesmarine pod novým jménem Wilhelm Bauer. V roce 1984 byla natrvalo ukotvena v Bremerhavenu a přebudována na Deusches Schiffartsmuseum.
Dne 27. března 1945 byl proveden první útok bombardérů Royal Air Force na bunkr Valentin za pomocí protibetonových bomb Grand Slam o hmotnosti 10 tun. Dvě z nich zasáhly 4,5 m silnou stropní desku a vytvořily krátery o průměru 8 m, vnitřní technologie byla poškozena jen nepatrně. O tři dny později druhý nálet 31 bombardérů USAAF s bombami typu Disney přeoral okolní terén, ale přímý zásah se již nepovedl. Konce války se tak bunkr dočkal jen lehce poškozen, dokončen cca 90 % s polovinou nainstalované technologie. Krátce po válce bylo vše užitečné "vytěženo" okolními společnostmi a jedinci. Ještě jednou se stal bunkr cílem bombardování RAF a USAAF a to v letech 1946 - 48, kdy zde byly testovány  bomby Disney s raketovým motorem o hmotnosti 2 tuny. Za zmínku snad ještě stojí i jeden ze zásahů touto bombou, která pronikla střechou a podlahou a zůstala až v pískovém podloží bunkru. Pak již jen začala snaha o celkovou destrukci bunkru trhavinami, přes zasypání sutí z vybombardovaných měst či využití jako objekt jaderné elektrárny.
V roce 1962 byl nakonec bunkr převzat německou armádou, východní část byla vyčištěna, vystavěnou příčkou oddělena od zbytku nevyužívané části a změněna na skladovací prostory.

Etapa 1-3 základní svařování sekcí s kýlem,  etapa 4-8 montáž příslušenství na trupu i uvnitř,montáž věže,  etapa 9- montáž periskopů a šnorchlu,  etapa 10- montáž baterií,  etapa 11- doplňující práce na periskopu,anténním systému,dobíjení baterií,  etapa 12- poslední kontrola,příprava k vyplutí,  etapa 13 - spuštění ponorky do plavebního kanálu

Poválečný pohled na objekt z jižní strany. "Černý" vstup by sloužil k dopravě jednotlivých segmentů trupu do výrobny.

Další pohled ze severu tentokrát z 90 tých let. Nalevo je část využívaná armádou, napravo pak řeka Wesera se zálivem, kam by vyplouvaly hotové U XXI. Samotný plavební kanál z objektu již nebyl dostavěn.

A konečně pohled ze západu. Na střeše jsou patrny 2 dómy, pod kterými probíhala montáž periskopů. Pozorný badatel také objeví nalevo ve stěně otvor - výstup z plavební komory směrem k řece Weseře a napravo v delší stěně i vstup pro segmenty trupu.

Na jinak ploché střeše byly vybetonovány 2 kusy zhruba 7 m vysokých dómů. Jejich vnitřní prostor sloužil k montáži periskopů a šnorchlu viz etapa/takt 9 -11.

Proražení stropu bombou Grand Slam

A stejné místo na dobovém snímku

Dobové fotografie z výstavby pocházejí z Bundesarchivu, tento zachycuje zastřešování pomocí střešních obloukových nosníků nad budoucím prostorem- etapa/ takt 3 -4 .V pozadí se rýsují stropy dílen, kanceláří a kotelny. Celý strop byl následně dobetonován do roviny o mocnosti cca 4,5 m. Nosníky tak sloužily coby ztracené bednění.

Jednotlivé nosníky se armovaly a betonovaly přímo v prostoru stavby, k objektu se převážely na speciálních železničních podvozcích.

 
  

  
Administrativní budova námořnictva přistavěná po válce k severní straně objektu


Západní strana - v této stěně byl vybudována výstup plavební komory / nalevo na snímku/ ústící do řeky Wesery.

Výstup do řeky nalevo na snímku, úplně napravo skryt v náletových dřevinách je skryt i vstup.
 
Detailní pohled na výstup z plavební komory. Dnes je kanál do řeky Vesery zasypán a je zabezpečen plotem.


Plavební komora - etapa/ takt 13

Ještě jeden pohled na plavební komoru, tentokrát z nitra objektu

Na tomto místě by bylo vybudováno koryto plavebního kanálu dále k řece.

Prostor z jedné ze dvou točen uvnitř bunkru, kde by bylo možné manipulovat s jednotlivými segmenty trupu, uložených na železničních podvozcích.
 
Celý objekt byl postaven díky vězňům z KZ. Zde vycházejí z jednoho ze vstupů na jižní straně bunkru. Tudy by vcházela do samotného bunkru železniční vlečka.
 
Představovala ve své době nepokročilejší konstrukci ponorek na světě. Její největší rychlost pod vodou činila až 17 uzlů na hladině "jen" 15,5 uzlu, výtlak 1819 t a délka 76,6 m. Mohla se ponořit do hloubky až 300 m. Díky šnorklu mohla zůstat ponořena až 11 dní. Její operační dosah byl 11000 mil. Byla vybavena 6 torpédomety se zásobou 23 torpéd, její výzbroj dále tvořily dvě dálkově ovládané věže s párem kanonů 20 mm. 


Celá ponorka se skládala s osmi samostatných sekcí, které se vyráběly u několika firem. Na snímku jsou vidět záďové sekce  s kormidly. Na trupu jsou přivařeny i dvojce manipulačních ok. Ty se odstranily při konečné montáži trupu. na montážní lince. Kromě již výše uvedené zachovalé U 2540 je doposud v relativně dobrém stavu zachováno i několik dalších vraků potopených ponorek tohoto typu např. U 2513, 2511 či 2506. Další 3 kusy / U 2505, 3004, 3506/ leží beznadějně zasypány v troskách ponorkového bunkru ELBE II v Hamburku.

Závěrem bych rád připomenul i další obdobný bunkr pro montáž ponorek tohoto typu, který se začal stavět na severním břehu řeky Vesery v Brémách. Byl  částečně zprovozněn již v roce 1944 pod kódovým označením HORNISSE. Jednalo se o podobný i když podstatně menší montážní závod stojící na pozemcích firmy Desichmar. Nálet USAAF dne 30.března zničil většinu tohoto objektu. Dnes je na jeho zachovalé části postaven nový bytový komplex.


7. 7. 2013

BENITO MUSSOLINI - GRAN SASSO

Jedním z nosných programů naší již páté zahraniční cesty bylo kromě návštěvy a ubytování v prostoru vyloďovací pláže u Anzia i téma, které bych volně nazval "Po stopách Duceho". Jen pár hodin po té, co naše těla oschla od vod Středozemního moře jsme již stoupali po klikatých silničkách do Apeninských hor a to přímo k nejvyššímu vrcholu Gran Sasso (2912m.n. m.), kde Duce strávil několik týdnů v horském "vězení". Lanovka, se kterou jsme v rámci navození "válečné" atmosféry počítali, byla po zimní sezoně mimo provoz. Nezbylo nám tedy nic jiného, než k samotnému vrcholu s  červeným hotelem použít horské silničky, vybudované až po válce. Samotný hotel je dosud ve vynikajícím stavu včetně tří pokojů v podkroví, ponechaných   v původním stavu, v jakém je obýval Mussolini. Není mým cílem zde stále  dokola omílat historii, která se váže k tomuto místu, připomenu ji proto dále jen několika větami. Musím se též opět zmínit, že vše uvedené v této stati má jen ryze badatelský charakter a neslučuje se ani v nejmenším s politikou končící vždy stejně a to - ismus. 
Tedy 25. července 1943 sesadil italský král Viktor Emanuel III. Benita Mussoliniho z postu ministerského předsedy a nechal ho uvěznit v pohoří Gran Sasso v hotelu, který se jmenoval Albergo Rifugio. V té době Benito Mussolini ztrácel vliv a jeho obliba stále klesala. Měl být proto vydán spojencům za příslib uzavření příměří. Italské stráže měly rozkaz Benita Mussoliniho raději zastřelit než ho nechat osvobodit či uprchnout. V té době bylo toto místo dostupné pouze prostřednictvím lanové dráhy, která byla ale pečlivě střežena. Adolf Hitler, který se nehodlal smířit s tím, že jeho spojenec Benito Mussolini je držen v zajetí a chtěl předejít vydání Mussoliniho spojencům, pověřil velitele německých zvláštních oddílů sturmbannführera Otto Skorzenyho naplánováním a provedením záchranné akce. Připravit a naplánovat tuto operaci pomáhal též generál Student.
Plán Otto Skorzenyho a generála Studenta předem vyloučil útok vedený z údolí na vrchol Gran Sassa. Zbývaly jen dvě možnosti - přistání výsadkářů nebo kluzáky. Seskok normálním padákem ve velké nadmořské výšce a řídkém vzduchu byl riskantní. Také hrozilo, že by se v takto skalnaté krajině výsadkáři příliš rozptýlili a útok v útvaru by byl nemožný. Jako jediné řešení zůstalo tedy přistání kluzáků. Bylo rozhodnuto, že akce se zúčastní 12 kluzáků a v každém bude 10 mužů a pilot. Zároveň v čase přistání pronikne prapor výsadkářů do údolí a obsadí dolní stanici lanovky. Tím zajistí krytí z této strany a získá také ústupovou cestu, pro stažení po skončení operace . 

Zastávka jen pár metrů před vrcholem
   V neděli 12. září 1943 přesně ve 13.00 hod. byl dán Otto Skorzenym rozkaz ke startu a z letiště v Pratica di Mare vzlétlo za pomoci tažných letadel dvanáct plně obsazených kluzáků. Původně byla operace naplánována na 6.00 ráno, ale kvůli spojeneckému letectvu musela být posunuta. Po přiblížení k cílovému prostoru byla odepnuta tažná lana. Piloti kluzáků měli rozkaz přistát těsně u hotelu. To nebylo jednoduché, protože nepřistávali na louku, jak se původně domnívali, ale na kamenitý a hrbolatý sráz. Hlavním úkolem po přistání bylo zničit vysílačku, aby Italové nemohli přivolat posily a dostat se co nejrychleji k Benitu Mussolinimu. To se nakonec podařilo, protože italské stráže nekladli téměř žádný odpor. Od přistání do osvobození Benita Mussoliniho uplynuly necelé čtyři minuty. Obsazení dolní stanice lanovky bylo také úspěšné. Ještě zbývalo dostat Benita Mussoliniho do bezpečí. Otto Skorzenymu se zdálo příliš nebezpečné vézt ho 150 kilometrů do Říma. Nechal proto rádiem přivolat letadlo, zatím co jeho muži společně s Italy vyčistili jednu louku, aby na ní mohlo přistát. Naložili "Duceho", výsadkáři podrželi letadlo, aby motory získaly dostatečný tah a na signál ho pustili. Tento riskantní start za přispění vynikajícího pilota Hauptmanna Gerlacha se štěstím vyšel a Otto Skorzeny mohl Benita Mussoliniho dopravit do Hitlerova hlavního stanu. Zbytek jeho jednotky využil připravené ústupové cesty.
V dějinách II. světové války se jednalo o jeden z nejodvážnějších činů vůbec. Místo, kde se operace odehrála - červená stavba hotelu stojícího na samém okraji planiny Campo Imperatore, je vzorně udržovaná a slouží veřejnosti dodnes. Zájemci si mohou dokonce prohlédnout tři pokoje, kde byl Benito Mussolini tehdy držen. Místnosti si zachovaly autentický ráz, nábytek a vybavení zde zůstalo původní. Na stěnách přibylo jen pár černobílých fotografií.
Naším druhým bodem programu byla  návštěva rodného domu Benita Mussoliniho v Predapiu a též jeho hrobka. Při návštěvě jeho rodného městečka bylo zajímavé zjištění, že to zde není  jako jinde v Evropě. Zde si se symboly nacismu hlavu nelámou. A jsou na svého rodáka i patřičně hrdí.

SOUČASNOST
Dolní stanice původní lanovky
Stav z konce 30 tých let
 
  
Celá oblast je v současnosti národním parkem s možností lyžování v zimě

V 90 letech byla celá lanová dráha modernizována, včetně výstavby obou stanic.
         
Doposud se zachovala i původní dolní stanice
 
 

Naše výprava těsně před zdoláním vrcholu
Posledních pár metrů je změna nadmořské výšky zcela patrná
Gran Sasso 30. května 2013

Sněhová vánice nadobro zhatila jakékoliv fotografování mimo hotel

Pokud zrovna na náhorní rovině panuje příjemné počasí vynikne červená barva hotelu Campo Imperatore na pozadí hřebenů o to více. Nalevo je patrná nová stanice lanovky.

Fotografie ze 40 tých let


V místnosti 201 /nyní 220 / byl B.N. nedobrovolně ubytován.

Pracovna

Ložnice


Vše v pokojích je zachovalé a původní, včetně deky na posteli.

Koupelna
Takový malý byteček



Každý by chtěl být státníkem.....

..........zamyslet se........
..... a posléze vše i vyhodnotit.
Dobové kresby v přízemí



Porada v hotelu před sestupem

Trocha historie
B.M. osvobozen odchází k letadlu Fieseler Fi- 156 Storch





Těsně před odletem

Na mapce jsou patrna místa přistání kluzáků i start Fi - 156

Všechny uvedené černobílé snímky pořídil Toni Schneiders /1920 - 2006/ německý válečný dopisovatel, účastnící se operace EICHE.

Vzhledem k malému prostoru kolem hotelu bylo přistání kluzáků často husarským kouskem.











RODNÝ DUM B.M.
 

Počátkem 20. století

Rodný dům najdete v současnosti prakticky ve středu obce Predappio.
 

Bohužel jsme přijeli pozdě, interiér domu tedy tentokrát neuvidíme.


HROBKA B.M.



B.M byl zastřelen spolu s  s milenkou Clarou Petacci 27.4.1945 v malé vesničce Giulino di Mezzegra, o dva dny později byla jejich těla vystavena na náměstí Piazzale Loreto v Miláně na benzínové stanici Esso. Byl pochován do neoznačeného hrobu a teprve po 10 letech pohřben na hřbitově v rodné obci.




























 
V hrobce jsou pochovány i jeho děti, Bruno, Vittorio a Romano












A na závěr

V samotném Predappiu je i několik obchodů s fašistickou propagandou. Nedoporučuji ovšem z vlastní zkušenosti cokoli kupovat, kvalita zde nabízených předmětů ani zdaleka nedosahuje kvality výrobků z  našich asijských supermarketů.