Powered By Blogger

Translate

Počet zobrazení stránky

30. 8. 2009

Flakturm ve Vídni

Pokud chce našinec vidět nějaké pěkné betony a nechce se přitom omezovat jen na Československé opevnění, asi nejbližím možným cílem je právě Vídeň (alespoň pro nás v Brně je do Vídně blíž než do Prahy). V Rakousku naštěstí není až tak hysterická denacifikace, jako je tomu v Německu (viz totálně zdevastovaná čajovna či rozoraný Obersalzberg s rybníčky a osmnáctijamkovým golfovým hřištěm) a tak jsou v centru Vídně dodnes zachovány nádherné, betonové a voňavé (ehm, ano - někomu betom voní) flakové věže. Ono taky není dost dobře možné se jich jen tak zbavit, protože stojí jen pár desítek metrů od obytných činžáků a síla betonu dosahuje až 10 m.
Flaková věž - flakturm -sestává ve skutečnosti ze dvou věží:
  • Geschütz-Turm (z něm. Geschütz — dělo); 4 palposty PL kanonem ráže 128 mm a FLAK 37 mm, postupně (od roku 1944) nahrazovaný kanony ráže 20 mm
  • Leit-Turm (z něm. leiten — vést); z této věže byla řízena palba sousední G věže
Flakové věže byly kompletně vybavenými jednotkami, ve kterých nechyběla ani nemocnice. Kromě jejich bojového úkolu skýtaly ochranu až pro 30.000 osob a materiál (často i umělecké sbírky, kterýžto úkol mají doposud). Na snímcích je Flakturm VIII - Wien-Arenbergpark. V G věži je v současnosti depozitář Muzea užitého umění, v L věži probíhají příležitostné výstavy, jinak je nevyužita.


Odkazy na další podobné objekty blogu:
http://opevneni.blogspot.com/2011/04/zakladna-v1-v-siracouourt-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/blockhaus-francie-stranka-ve-vystavbe.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/mimoyecquec-base-v3-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/baterie-todt-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/01/la-copulla-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2009/08/diana-gmbh.html

ŘOP vz. 37 typ G

Psát článek o řopíku by bylo zhruba to samé, jako lít vodu do studny či nosit uhlí na šachtu. Jedinou vyjímkou - a budiž mi odpuštěno - je ŘOP vz. 37 typ G. Hlavním důvodem, proč zmínit tuto stavbu je fakt, že existuje pouze v jedinném exempláři a většina bunkrologů (bez urážky) ho v životě neviděla jinde, než v "příručce mladého bunkrologa".
Proč vznikly objekty typu F, G či H? Podle mého názoru je důvod stejný, jako u vzniku objektu typu E, tedy požadavek na čelní palbu. Na problematické vedení boje ze stávajících objektů LO upozornil již brigádní generál Ing. Václav Nosek ve zprávě komentující pokyny arm. gen. Krejčího "Útok na stálá opevnění - možnosti". V jeho zprávě ze dne 10.11.1938, č.j. 4520 Taj.-hl.št./3. odděl. 1938, popsal jako jednu ze slabin právě hlavní princip, tedy boční palbu. Možná i z tohoto důvodu byly již od počátku projektovány objekty, které by v exponovaných místech mohly vést proti postupujícímu protivníku čelní palbu, a to jak z kulometů (objekty typu E), tak i z lehkých polních kanonů KPUV vz. 34 ráže 37,5 mm (z dnešního pohledu směšná ráže, z pohledu tehdejšího tankového vojska smrtící zbraň).
Ve srovnání s ostatními vybudovanými řopíky vz. 37 se jedná o zdánlivě nevyzrálou konstrukci, kdy polní kanón nebyl lafetován, nýbrž byl do palebného postavení zasunut bez jakýchkoliv úprav. Z tohoto důvody měl řopík nejen velkou "střílnu", ale rovněž bohatě dimenzovaný vchod, krytý pouze mříží, tzn. bez vchodové střílny). Osádka tak neměla - laicky řečeno - krytá záda. Objekt neměl ventilaci ani periskopy, které by byly vzhledem k řešení objektu, zcela zbytečné.
Jak jsem již uvedl, celkem byl postaven pouze jediný objekt vz. 37 G, určený pro čelní palbu pro krytí úvozu mezi těžkými objekty OP-S-11 "U cihelny" a OP-S-12 "Na rytířském" na Opavském úseku. Potěšitelné je, že se objekt dochoval do dnešních dnů a dodnes jsou zde patrny úpravy pro lafetování německého kanonu. Objekt byl využit jednotkami Hitler Jugend v průběhu Ostravsko-opavské operace a z boje byl vyřazen až na samém sklonku války (spolu se sedmi členy HJ; o jejichž konec se postarala samohybná houfnice SU-100 a tři dobře mířené zásahy).
V současnosti je objekt volně přístupný a je v nebývale čistém stavu. Na objektu chybí vchodová mříž a uvnitř je poškozen vlivem výše zmíněných zásahů na sklonku války.


29. 8. 2009

MUNA - továrna opředená tajemstvím

Dnes bychom se s Vámi rádi podělili o tajemství, které jsme odhalili při průzkumu areálu bývalé německé muniční továrny v Poštorné u Břeclavi. Ne, nemáme na mysli munici, zakopané esesáky nebo štěchovický poklad - tyhle pohádky necháme milovníkům bujné fantasie (nebo fantasmagorie?).

Fotogalerie - více než 150 snímků
Kde MUNA leží?

Muniční továrna v Poštorné, známá také pod názvev "MUNA" je dodnes opředena řadou tajemství. Důvod je prozaický - až do konce osmdesátých let ležel tento prostor bezprostředně na hranici s Rakouskem a vstup do tohoto hraničního pásma byl striktně omezen. Dnes je situace diametrálně odlišná. Celý areál - což je poněkud eufemistické označení lesa - je volně přístupný a zejména místní sem rádi vyrážejí sbírat lesní plody. Z původní továrny se na první pohled dochovaly pouze kvalitní betonové silnice ("hitlerky") a ojedinělé zbytky po kanalizaci nebo základech budov. Jak ale továrna vypadala ve skutečnosti?

O tom, že je skutečnost velmi neznámá svědčí svědectví místního obyvatele, který označil celý prostor Bořího lesa za areál Muny s tím, že "nikdo neví, co zde vlastně ještě je" a učinil rozmáchlé gesto rukou směrem k západu... Abychom toto a podobná svědectví uvedli na pravou míru, poctivě jsme areál prochodili, vyfotografovali, ale také zaznamenali všechny zajímavé body a komunikace s pomocí GPS. Výsledek, navíc posléze potvrzený leteckými snímky oblasti z roku 1952 (sovětské vojenské letecké snímkování) je více reálný.

Na výše uvedeném odkazu je zobrazen celý areál Muny v "maximální" variantě. Skutečná Muna se nacházela pouze na pětině tohoto území. Klíčem k pochopení a odhalení továrny bylo zmapování jednotlivých komunikací. Výsledkem bylo zjištění, že všechny betonové silnice se nachází pouze v malé části celého území, a jsou navíc poměrně úzké (na jedno nákladní auto, např. Opel Blitz - na snímku nahoře), rozšiřující se pouze u skladových budov. Druhým zjištěním bylo, že podél všech silnic vedla železnice (místní vlečka), navíc celý areál je "obkroužen" další tratí, kterou jsme sami pro sebe pojmenovali jako páteřní. (Fotografie zachycule stav areálu v roce 1952.)

Na mapce, vytvořené pomocí GPS jsou barevně rozlišeny železniční tratě (červeně) a silnice (modře). Železnice je na několika místech nekompletní, nicméně závěr je jednoznačný: železnice začíná i končí v továrně Muny a je v celém úseku vedena jako jednosměrná s odbočkami k jednotlivým skladovým objektům.

Legenda k obrázku: Od hlavní železniční trati Břeclav - Valtice odbočuje za železničním přejezdem (silnice Poštorná - Reinthal) vlečka do areálu Muny. V tomto objektu byly pravděpodobně soustředěny výrobní objekty. Provoz na vlečce byl obousměrný. Z objektu továrny vede severozápadním směrem jednosměrná obslužná trať, která obchází celý areál a po několika kilometrech se opět vrací do továrny. Po obvodu trati je na několika místech možnost odbočit k vlečkám kolem betonových silnic, kde se nacházely jednotlivé skladové budovy. Automobilová doprava od železničního přejezdu pokračovala dále na Reinthal a odbočila buďto do výrobního závodu, nebo za objektem dnešního záchytného tábora ke skladovým objektům. V tomto úseku mohly nákladní automobily jezdit obousměrně, za výrobním závodem směrem do skladových prostor už pouze jednosměrně. Automobily objekt opouštěly směrem k silnici Poštorná - Reinthal. (Na snímku je detail skladových budov s obslužnou komunikací a souběžnou železniční vlečkou.)

Pracovní a zajatecké tábory vznikaly v Břeclavi již od počátku války. Němci sem umisťovali zajatce, kteří byli využíváni v lesnictví, k různým stavebním a opevňovacím pracím. První pracovní tábor vznikl v průběhu roku 1939 v blízkosti Poštorenských keramických závodů, kde bylo umístěno asi 120 srbských (a později i na 120 ruských a 180 maďarských) válečných zajatců, kteří se podíleli na stavbě muniční továrny MUNA a pracovali i přímo ve výrobě keramických závodů. Další zajatecký tábor vznikl na Lanžhotské ulici za Břeclaví, kde byli umístěni především vojáci belgické a francouzské armády. V druhé polovině roku 1942 vznikl třetí zajatecký tábor pro přibližně stovku sovětských vojáků a byl umístěn v areálu cukrovaru.

Zdroje: VGHÚř, Břeclav ve stínu hákového kříže - Martin Daneš, internet

Tom

Diana GmbH.

V minulém roce jsme společně navštívili oblast, kde za 2. světové války probíhala výroba stíhacích letounů Messerschmitt BF-109 (nesprávně označovaných jako "Mezek"; toto slangové označení se týká až poválečných strojů, kam byly zabudovány motory JUMO).

Související fotogalerie

Historie továrny Diana sahá do roku 1943, kdy 2. listopadu proběhl krátce po poledni (čtvrtý) letecký nálet 200 bombardérů 15. letecké armády USAAF na závody Wiener Neustadter Flugzeugwerke (WNF) ve Vídeňském Novém Měste (Wiener Neustadt). Od tohoto dne nálety neustávaly a donutily vedení závodu hledat útočiště dále od nepřátelského letectva a hlouběji v zemi.


  • Wiener Neustadter Flugzeugwerke, rozdělení výrobních závodů
  • Werk I: Wiener Neustadt, Wienerstraße
  • Werk II: Wiener Neustadt, Pottendorfer Straße
  • Werk III: Fischamend
  • Werk IV: Obergrafendorf
  • Werk V: Klagenfurt
Nálety na závody Wiener Neustadter Flugzeugwerke:


  • 1. nálet: 13. srpna 1943, 13:52 hod.; výpadek měsíční výroby 30% (nálet provedlo 61 strojů B-24 Liberator)
  • 2. nálet: 1. října 1943, 12:45 hod.; výpadek měsíční výroby 50%
  • 3. nálet: 24 října 1943 - neúspěšný, bomby dopadly mimo městskou zástavbu
  • 4. nálet: 2. listopadu 1943, 12:15 hod.; obnovení výroby až v březnu 1944 (nálet provedlo 200 strojů B-24 Liberator)
  • 5. nálet: 5. dubna 1944; včetně pobočných závodů
  • 6. nálet: 23. dubna 1944; včetně pobočných závodů
  • 7. nálet: 10. května 1944; včetně pobočných závodů
  • 8. nálet: 24. května 1944; včetně pobočných závodů
  • 9. nálet: 29. května 1944; včetně pobočných závodů
  • 10. nálet: 8. června 1944; včetně pobočných závodů
  • 11. nálet: 8. července 1944 na pobočku WNF v Markersdorfu u St. Pölten; zničení provozů koncové montáže
  • 12. nálet: 23. srpna 1944 na pobočku WNF v Markersdorfu u St. Pölten; zničení provozů koncové montáže
1. března 1944 byl v Berlíně zřízen Jagerstab, říšský řídící orgán, který měl koordinovat nejen opravy neustále ničených výrobních závodů, ale také jejich přesun do bezpečí. Mezi úkoly tohoto orgánu nepatřilo pouze stěhování továren do podzemních štol a jeskyň, ale také kompletní logistické zajištění zásobování a pracovních sil. Tento orgán rozhodl o přesunu výrobních sil do "Výrobního okruhu (Fertigungsring) Protektorát" a to do tří nevyužitých tunelů na rozestavěné železniční trati Brno - Křižanov - Žďár nad Sázavou.



Soustavné nálety si vyžádaly přeorganizování výroby do čtyř nezávislých soustav, zvaných Fertigungsring, z nichž každá soustava měla nezávislé subdodavatele.

Výrobní okruhy:
  • Fertigungsring Nieder-Donau (závod WNF)
  • Fertigungsring Kärnten Fertigungsring Ungarn
  • Fertigungsring Protektorat (součástí byla Diana GmbH)
Výroba stíhacích letounů Bf 109 v provozu Diany věrně kopírovala mateřský závod WNF. V polovině roku 1944 padlo rozhodnutí nepřevádět výrobu v WNF na modernější a výkonější verzi Bf 109K, která se lišila zejména použitím modernějšího a výkonějšího motoru DB605D, ale jít cestou inovace stávajícího typu G6 (později označovaném jako G14) - inovaci, tzn. zástavbu nové pohonné jednotky do stávajícího draku řešila firma Erla z Lipska. Spojením stávajícího draku Bf 109G-6 s moderním motorem bylo jednodušší a rychlejší, než zavedení zcela nového a výrazně inovovaného typu 109K do výroby. Tento nový model získal označení Bf 109G-10 (v oficiálním přehledu typů Bf 109 je u této verze poznámka "Bastard Flugzeug der Fertigung Erla"). Výroba Bf 109G-10/U4 začala ve WNF v prosinci 1944, v Dianě dokonce již 10. srpna 1044.
  • TTD Bf 109G-10
  • Délka: 8,85 m
  • Výška: 2,5 m
  • Rozpětí: 9,92 m
  • Maximální rychlost: 685 km/hod. ve výšce 6300 m
  • Cestovní rychlost: 525 km/hod.
  • Dolet: 640 km
  • Dostup: 12.500 m
  • Vzletová hmotnost: 3.383 kg
  • Motor: DB605D
  • Obsah motoru: 35,7 l
  • Palivo: benzín C3 (96 oktanů) nebo C2 (87 oktanů)
  • Výkon motoru: 1850 k
  • Hmotnost motoru: 724 kg
  • Objem nádrže: 400 litrů
  • Radiovýbava: FuG16ZY, výkon 10 W, rozsah 38,4 - 42,4 MHz, dosah 250 km (ve výšce 4.000 m)
  • Radiolokátor: FuG250 "Naxos-Z"
  • IFF (Identification Friend or Foe): FuG25a (vysílač 168 MHz, přijímač 117-133 MHz)
Co je to IFF? Je to vlastně "odpovídač", který odpovídá na sekundární aktivní radar, který právě potřebuje ke své činnosti toto zařízení na palubě letadla (tedy odpovídač). Na zemi je umístěno zařízení, které se nazývá dotazovač a přijímač sekundárního radaru. Dotazovač se v pravidelných intervalech dotazuje a každý dotázaný odpovídač odpovídá svým kódem, který má přidělený pro daný let od řízení letového provozu. Sekundární radar tedy dokáže identifikovat jednotlivá ledadla a navíc odpovídač je spojen s palubním výškoměrem takže do odpovědi může být zakódována i výška letadla. Německá Luftwaffe byla první na světě, který tento systém (přítel-nepřítel) zavedla do výzbroje.

Výrobní série pocházející z DianyV továrně Diana byly montovány letouny modifikace U4 (Umbausatz 4), tzn. vybavené 30 mm kanonem MK 108 v ose vrtule. Tento kanon měl výrazně kratší hlaveň, nižší úsťovou rychlost a vyšší kadenci. Zvláštní funkcí bylo zasouvání prázdné nábojnice zpět do nábojového pásu. Na letouny byla montována větší podvozková kola o rozměru 660 x 190 mm.

TTD MK 108


  • Hmotnost střely: 330 – 370 g
  • Hmotnost kanonu: 61 kg
  • Kadence: 600 ran/min
  • Úsťová rychlost střely: 500 m/s
Výrobní čísla (Werknummer) strojů Bf 109G14/U4 pocházejících z Diany 510 xxx 511 xxx512 xxx Výrobní čísla (Werknummer) strojů Bf 109G10/U4 pocházejících z Diany 612 xxx (prokazatelně 612 700 - 612 900) 613 xxx (prokazatelně 613 000 - 613 200)

Poslední bojová mise Bf 109 se odehrála 8. května 1945 mezi osmou a devátou hodinou ranní ve výšce kolem čtyř tisíc metrů při leteckém souboji nad Brnem, při kterém Erich Hartmann z /JG 52 (Jagdgruppe) zaznamenal sestřelením Jak-9 svoje 352. vítězství. Erich Hartmann (známý také jako "Bubi") absolvoval za dva a půl roku služby u Luftwaffe (nasazen byl 10.10.1942) 1405 bojových misí a se svým počtem sestřelů se stal nejúspěšnějším pilotem Bf 109.

Železniční trať Brno - Křižanov - Žďár nad Sázavou
Mnichovská "dohoda" z roku 1938 výrazným způsobem zasáhla do podoby České republiky a vynutila si významné změny v železniční síti. V Sudetech a tedy území, které připadlo nacistickému Německu se nacházely důležité železniční tratě Olomouc - Litovel nebo Česká Třebová - Brněnec. Z tohoto důvodu bylo urychleně rozhodnuto o výstavbě nové železniční tratě v již zmíněném úseku. Plán na postavení tohoto 121 km dlouhého úseku železniční tratě byl přijat v listopadu 1938. Na tišnovském úseku trati se na stavbě podílely pražské firmy Ing. Bedřich Hlava (úsek Řikonín - Níhov) a Ing. Zdenko Kruliš (Tišnov - Řikonín). Krulišova firma se podílela také na výstavbě pohraničního opevnění (tvrz Bouda).
Stavba tratě pokračovala velmi pomalu a s přibývajícími válečnými léty se postupně zpomalovala, až na trati zůstalo pouze několik dělníků. Přesto se podařilo vybudovat všechny tři tunely, které posléze sehrály významnou roli v našem příběhu.

TunelyNa trati mezi Tišnovem a Níhovem se nachází celkem 3 železniční tunely, označené takto:


  • 217A - tunel "jednička" (Werk I., krycí název Storch nebo Ursula) v Mezihoří V tomto tunelu se vyráběly kompletní trupy Bf 109. Na obvyklých přípravcích usazených na kolejových vozících byly postupně sestavovány jednotlivé sekce trupu, čímž vznikl základní konstrukční celek Bf 109 („Rumpfbau”). Tento základní díl byl nastříkán barvami a postoupil k dalším pracem. Začalo se do něho montovat veškeré vnitřní vybavení, tj. vybavení kabiny, radiostanice, elektrické rozvody atd („Vormontage”).Větší část tunelu byla rozdělena na dvě podlaží a trupy byly sestavovány a vybavovány na obou z nich. Přibližně v první třetině délky linky obdržel trup podvozkové nohy a dále pokračoval po své ose. Následně byly instalovány ocasní plochy, kabina, radiostanice a nakonec motor, jeho kryt a zbraně („Zwischenmontage”). Vrtule dostala pouze jeden vrtulový list. Tunel opustil na tišnovském portálu hotový trup Messerschmittu Bf 109, dokonce s odzkoušenou radiostanicí.
  • 217B - tunel "dvojka" (Werk II., krycí název Storch, Gustav nebo Gerhard) mezi Kutinami a Níhovem V tomto tunelu vznikaly součásti pro křídla. Nacházely se zde proto převážně obráběcí stroje, ale také skladiště drobných dílů, jako kuličkových ložisek, matic,šroubů, svorníků, podložek atd. Mezi tunelem 217B a 217C se nacházela kovárna.
  • 217C - tunel "trojka" (Werk III., krycí název Stieglitz, Zacharias nebo Otto) mezi Kutinami a Níhovem Třetí 513 m dlouhý tunel označovaný jako „objekt 217 C” ukrýval výrobu křídel. Na rámových šablonách zde vznikala kompletně vybavená křídla, která byla následně převezena přes údolí k objektům zvaným na „Podlazí”, kde obdržela kamufláž a výsostné označení. Stříkací boxy se nalézaly v dřevěných barácích původních skladů materiálu pro stavbu trati.
V tunelech v době Diany nebyly položeny koleje a protože byly od počátku stavěny pro dvojkolejný provoz, byly poměrně prostorné. I z tohoto důvodu bylo v tunelech vybudováno dřevěné "patro", takže výroba mohla současně probíhat ve dvou úrovních. V horním patře tunelu 217B probíhala pravděpodobne montáž palubních zbraní - do této části výroby neměli totálně nasazení dělníci přístup. (Pověsti hovoří o tom, že zde byla vyvýjena německá tajná zbraň. Ačkoliv toto tvrzení asi nebude zcela pravdivé, jisté je, že se v okolí nachází zajímavá a ne zcela pochopitelná stavba umělé nádrže, lidově zvané podle nepravidelného tvaru "kopyto". Nepravidelný tvar evokující přirozený rezervoár měl nádrž a zejména její okolí chránit před bombardováním, protože místo bylo z výšky jednoznačně identifikovatelné. Účel nádrže je dodnes neznámý*, podle lidových pověstí zde měl probíhat výcvik potápěčů. Nádrž mohla být využívána i jako požární nádrž nebo rezervoár pro vodní lis, umístěný v provozu Werk III. Voda do nádrže byla přiváděna 100 m dlouhým potrubím o průměru 40 cm.)

* Podle informace, která mi byla poskytnuta formou komentáře ve fotogalerii, měla nádrž sloužit ke kontrole křídel, čemuž by odpovídal tvar.

Tunely byly pro potřeby válečné výroby upraveny - vchodové portály byly zazděné a opatřené pouze malými vchodovými brankami, za touto zdí byly betonové stěny proti tlakovým vlnám. V okolí tunelu 271A vznikly další podzemní prostory, které byly po válce většinou zasypány. Z tohoto tunelu vedly dvě boční "únikové" chodby ven, z nichž jedna (nyní zasypaná) ústila vlevo od Tišnovského portálu tohoto tunelu a druhá (zazděná a nyní opět "přístupná") ústila ve svahu nad Dolními Loučkami. Od roku 1944 byly podlahy v tunelech vybetonovány. Osvětlení tunelu zajišťovaly rtuťové lampy, zářivky a "nouzové osvětlení" ve formě 20 - 30 cm širokých pruhů fosforeskující barvy nanesené na stěnu tunelu.

Počet pracovníků v provozech Diany

Provoz: Plánovaný počet / Stav na konci války
Werk I (217A): 2.500 / 1.301
Werk II a Werk III (217B a 217C): 2.600 / 1.504

Ostatní provozy
Protože v prostoru tunelu 217A-C a jeho okolí probíhala pouze část výroby, byla výroba stíhaček z WNF přemístěna i do dalších míst na Moravě:


  • Tunely 218D a 218E v Brně - Husovicích
  • Ústřední sklad nářadí, motorů a zbraní Kuřim (Zbrojovka Brno, nyní TOS a částečně věznice); Výroba motorů Olomouc (Milo)
  • Výroba pláště chladiče (pouze do roku 1944) Prostějov (firma Hanisch und Co. Kleiderfabrik Prossnitz, nyní OP Prostějov)
  • Výroba ocasních ploch (pouze do roku 1944) Bučovice (DEAG, nyní UP závody)
  • Výroba ocasních ploch Vojenské letište Brno - Slatina
  • Konečná montáž, zalétání Vojenské letište Křižanov (nedokončené, mimo území dnešního letiště)
  • Konečná montáž, zalétání Vojenské letište Prostějov
Drážka Tišnov - Kutiny
V průběhu stavby trati vybudovaly stavební firmy úzkorozchodnou drážku o rozchodu 760 mm. Trať začínala na nádraží v Tišnově a dále pokračovala přibližně v úrovni dnešní trati do Předklášteří a dál kolem říčky Loučky do Mezihoří. V Mezihoří drážka vedla jak k dřevěnému skluzu (po kterém se dopravovaly hotové trupy stíhaček dolů), tak pokračovala dále kolem říčky Libochůvky. Údolím Libochůvky s dodnes zachovanými památkami (náspy, kryty) vedla až do pracovního tábora na Kutinách. Zde drážka v podstatě končila, do konce války se nepodařilo zprovoznit poslední úsek trati směrem k Níhovu.
Celková délka drážky byla asi 14 km. Drážka byla vybudována velmi rychle, což se výrazně projevilo na její kvalitě. Již po první zimě v roce 1945 byla trať silně poškozena (místní říčky se na jaře pravidelně rozlévají z řečište) a do konce války se ji nepodařilo plně zprovoznit. Drážka sloužila k dovozu polotovarů a vyjímečně také osob. Vláček se místy pohyboval rychlostí nižší, než je rychlost chůze! Hotová letadla byla proto odvážena na nákladních automobilech. Po válce už nebyla trať drážky obnovena, stavební firmy, které se vrátily dobudovat trať využívaly pouze dílčí úseky. Trať i s vybavením byla postupně "znárodněna" (tedy rozkradena) a různé její části můžeme dodnes najít v okolí (železné pražce apod.) Stejně jako bylo rozkradeno vybavení tratě, částečně takto vzalo za své i vybavení a materiál z továren. V okolí je údajně řada skleníků, bazénů a kůlen postaveno z plechu, pístů a hydraulických komponent původně určených pro stíhačky.
Strojní vybavení továrny demontovala Rudá armáda a odvezla ho do Sovetského svazu jako svoji válečnou kořist.

Pracovní tábor Kutiny
Pracovní tábor byl zřízen pro potřeby totálně nasazených dělníku na samotě Kutiny, kde bylo postaveno 28 dřevěných baráků. Zároveň zde byla postavena i kuchyně a jídelna, ošetřovna a barák pro policejní ostrahu. Jeden dřevěný barák byl určen pro ubytování 160 osob. Po 9. květnu 1945 převzala pracovní tábor na Kutinách Rudá armáda a zřídila zde první sovětský zajatecký tábor. V něm byly zadržovány osoby podezřelé osoby, lidé zavlečení sem ze Sovětského svazu na nucené práce. V tomto táboře bylo údajně zadržováno 3000 osob. Kromě občanů Sovětského svazu zde byli vězněni němečtí vojenští zajatci, kteří se po válce podíleli na vyklízení tunelu.

Ve vojenském zajateckém táboře - přestože zde byl zřízen lazaret - se šířily nemoci a zemřelo zde 118 vojáků, kteří byli pohřbeni na Balákově poli. Exhumace ostatků proběhla v roce 1995. Přímo na Kutinách (pod skálou) bylo na konci války zastřeleno a pochováno 6 německých vojáků. Jejich těla byla krátce po válce exhumována a nyní jsou vojáci pohřbeni Žďárci. Část baráků se zachovala až do dnešních dnů a byla přestavěna na hospody nebo ubytovny pro turisty.

Pokud patříte ke čtenářům níže uvedených knih, možná máte pocit, že jsou lesy kolem říčky Halda a Libochůvka plné duralového plechu a v každé druhé chalupě mají na dvoukoláku kola z "mezka". Pokud půjdete hledat tyto "památky", pravděpodobně toho mnoho nenaleznete a možná budete i zklamaní. To, co zde naleznete v míře vrchovaté je hlavně krásná příroda, dochované pozůstatky unikátní lesní železnice a technických památek, týkajících se nepříliš šťastné epochy našich dějin.

Literatura:


  • Vladimír Ustohal: Tunely pro Messerschmitty
  • Miroslav Vaněk: Diana - Továrna na smrt
  • Aleš Janda, Tomáš Poruba: Messerschmitty Bf 109G-10 / U4, Production & Operational Service
  • Jerry Scutts: Messerschmitt Bf 109- Česko-německý fond budoucnosti; Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech

Odkazy na další podobné objekty blogu
:
http://opevneni.blogspot.com/2011/04/zakladna-v1-v-siracouourt-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/blockhaus-francie-stranka-ve-vystavbe.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/mimoyecquec-base-v3-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/02/baterie-todt-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2011/01/la-copulla-francie.html
http://opevneni.blogspot.com/2009/08/flakturm-ve-vidni.html

24. 8. 2009

Dělostřelecká tvrz STACHELBERG -Průzkum nepřístupných částí

Na základě setkání s panem Miroslavem Kejzlarem na Fort Expo 2008 a na návštěvě Stachelbergu v minulém roce, kdy jsme spatřili výbornou expozici v unikátně rozestavěném a zachovaném podzemí, v nás hlodala myšlenka na návštěvu nepřístupných částí podzemí tvrze.

Tvrz Stachelberg měla být s 918 muži posádky a 12 objekty (4 pěchotní sruby - z toho jeden s otočnou kulometnou věží, dvě dělostřelecké otočné věže, dva dělostřelecké sruby, dvě minometné věže, dělostřelecká pozorovatelna a vchodový objekt) největším opěrným bodem čs. opevnění.





Foto - Michal


Stavební práce byly zadány spojeným firmám Konstruktiva a.s. a Ing.Zdenko Kruliš výnosem MNO čj.35.356/Taj.hl.št.ŘOP 1937 ze dne 18.9.1937. Prvním pracovním dnem byl 16. říjen 1937. Lhůta k dokončení hrubé stavby byla stanovena na 24 měsíců (bez nezadaných objektů T-St S 76a, 79 a 80). Zadávací částka činila 49.261.730,21 Kč, předpokládaná cena včetně vybavení pak 145.193.658,00 Kč. K 31. srpnu 1938 bylo na stavbě tvrze Stachelberg zaměstnáno 1 482 dělníků a 14 úředníků. Z velkolepých plánů se ovšem podařilo dokončit pouze torzo - tato často používaná věta o čs. opevnění v souvislosti se Stachelbergem nabývá plného významu, protože z celého komplexu byly dokončeny jen základové desky pěchotních srubů TS-71, TS-72, TS-74, výkopy pro dělostřelecké otočné věže a dělostřelecké sruby, štola pro vchodový objekt, zhruba 200m překážek a vybetonovat pěchotní srub TS-73 „Polom“ (druhý největší pěchotní srub na čs.opevnění). Podzemí bylo vylámáno v plném profilu asi z 80%, co se týče betonáže bylo vybetonováno zhruba 15%. Stachelberg tedy nebyl v září 1938 v žádném případě bojeschopný(srub TS-73 byl nouzově vyzbrojen alespoň kulomety) a případná obrana úseku by ležela na sledech LO a okopech.

Co se týče našeho průzkumu - v levé kasematě srubu TS-73 (ten je dnes jediným bodem - pokud pomineme fakt, že činnost kamenolomu dnes již dosáhla skrz nadloží na úroveň hlavní galerie a muničních skladišť - kudy se lze do podzemí tvrze dostat), která slouží členům družstva Fortis jako zázemí při rekonstrukci, jsme se navlíkli do našich slušivých holinek, nasadili čelovky a vyrazili do podzemí. Po nafasování nezbytných důlních přileb jsme minuli běžnou návštěvní trasu.





Foto: Tom (2007)

Návštěvníci prochází vybetonovanou chodbou od schodiště z T-S 73 až na hlavní galerie, která je pouze ve výlomu. Odtud pokračují kolem odbočky k objektům T-S 74 a 77 k pomocné strojovně (měnírně elektrického proudu). Následuje prohlídka nedokončených podzemních prostor pod objektem T-S 75. Odkud se pak vracejí zpět ke schodišti v T-S 73. Oproti tomu my jsme odbočili a ztratili se v doprovodu p. Kejzlara ve tmě chodby směrem k dělostřeleckému srubu TS-77. Zde jsme byli pozastaveni závalem, ale srdnatě jsme nasadili atombordely JP-75 (pro tuto výpravu stylově zakoupené) a vydali se do ledové vody - kterou ČSLA ochranný oblek brzy propustil (JP-75 slouží jako ochrana před chemickými zbraněmi, nikoliv jako potápěčská výstroj - pozn. redakce ;) a my byli v roli trosečníků z Titaniku. Nicméně teplota vody blížící se nule nás nezastavila a shlédli jsme podzemí v následujícím stavu:
  • T - S 74 Pěchotní srub
    Nepřístupný, odbočka chodby k němu zavalena v r.38 z pomocné těžní šachty.

  • T - S 77 Dělostřelecký srub
    Za závalem na křižovatce k "74" se drží voda do výše cca 80 cm, pěkně studená, a zaplavuje tak celou část pod tímto srubem. Zde jsou vidět nejpokročilejší betonářské práce, zbytky výdřevy, drenáže.

  • T - S 78 Dělostřelecký srub + pracovní štola
    Na rozdíl od předchozího, lze se zde pohybovat v relativně suchou nohou, ovšem nadloží je velice nestabilní, což důvěry nepřidá. Mnoho velkých utržených kamenů a hromady zbytků výdřevy. To všeje zde následkem odstřelů v blízkém lomu. Byli jsme rádi, že jsme odtud vypadli.

  • T - S 72 Pěchotní srub
    A opět studená voda, je jí však podstatně méně/75 cm/. Samozřejměji ubývá směrem k schodišťové sachtě, která je suchá, ale zavalena bordelem a kamením z dob dávno minulých. Schodiště šachty, po kterém jsme vystoupali, je zachovalé a relativně čisté. Hlavní galerie je na úrovni odbočky k tomuto objektu zavalena, za závalem je již lom s odkrytou častí galerie. To je ze severní části pevnosti vše.
Na rozdíl od minulých plánů sdružení Fortis, se již nyní neuvažuje o zpřístupnění alespoň částí toho, co jsme za 2,5 hodiny v podzemí viděli. Je zde voda a hlavně stále horšící se stav nadloží. My jsme se snažili navšívit i jižní část /objekty "71" a "76"/, sestoupili jsme na dno lomu, ale při pohledu na nestabilní výdřevu a nadloží odkryté galerie jsme od toho prozatím ustoupili.
Podzemí Stachelbergu je úžasné co se týče pozůstatků po stavbě (dilatační body,vyměřovací kolíky, neskutečně zachovalé bednění, části kolejnic) a rovněž po stránce podívané, která vypadá úchvatněji než návštěva leckteré jeskyně (cca 150 metrů před vchodovým srubem je geologický zlom - jedna hornina střídá druhou). Nejdůležitějším je ovšem fakt, že podzemí bylo zaplaveno díky akci čs. vojáků již od října 1938 - této skutečnosti vděčíme za fakt, že můžete ponořit ruku do ledové vody a vytáhnout zbytky stavebního stroje či nářadí... Rovněž množství výdřevy šachet, chodeb a sálů je prostě nepopsatelné a (co se ukrývá v podzemí Skutiny je otázkou) zcela unikátní.
Stachelberg je výjimečným staveništěm tvrze - bohužel přírodní podmínky a těžba kamene mu nepřejí a tak každým dnem můžeme ztratit jednu z největších rarit pozůstatků čs. Opevnění.
Fotogalerie - Tom, 2007
Text: Honza

17. 8. 2009

Akce Staroměstsko a Hůrka (15. - 16.8. 2009)

Den první - po setkání v Králíkách nabrala naše dvě vozidla azimut na Staré Město pod Sněžníkem. Zde jsme navštívili místní nově otevřené vojenské muzeum umístěné v budově bývalých kasáren, jejichž výstavba byl přerušena Mnichovským diktátem, s tématikou rozvoje regionu a časů první republiky. Po zhlédnutí několika pěkných exponátů (např.lafety a ukázky munice), jsme pokračovali směrem na sever na pěchotní srub StM-S 50 U trati.

Související fotogalerie:
KS-10 U Boží muky
KS-11 Na svahu
KS-11 Kabelová studna
Dělostřelecká tvrz Hůrka
STM S-30 Potok
STM S-31a Borek a S-31b Ozdravovna
STM S-33 Lesík
STM S-34 Svah
STM S-50 U trati

Při této příležitosti návštěvy TO na Staroměstsku by bylo příhodné připomenout historii úseku. Těžké opevnění na Starém Městě bylo v kritických dnech září 1938 torzem - výstavba zdaleka nebyla dokončena. Oblast se dělí na dva stavební podúseky ŽSV-Staré Město pod Sněžníkem a podúsek Kolštejn. První ze jmenovaných vytvářel obranou linii asi 26km dlouhou a to mezi kotami 783 Maliník a 1351 Šerák (mělo zde stát 64 izolovaných pěchotních srubů - KS-1 až StM-S 66 a navíc izolovaný dělostřelecký srub StM-S 42, který měl svou palbou nahradit zrušenou tvrz Kronfelzov). Úsek byl situován napříč hlavním komunikačním tahům ze směru Kladské sedlo, Ramzovské sedlo a silnicí Jeseník-Červenohorské sedlo. Do konce září 1938 bylo ze zadaných 28 srubů vybetonováno 8. Druhý jmenovaný podúsek se nachází asi 1,5 km severovýchodně od obce Branná, výstavba zde začala 28.května 1938 a ze 7 zadaných pěchotních srubů byly postaveny pouze dva (StM-S 50 a 52).

Objekt StM-S 50 – je naprostým atypem a to v několika ohledech:
  1. jedná se jeden ze dvou postavených srubů pro čelní palbu zbraně L1(zařízení s pancéřovou oponkou zde nahradilo původně uvažovanou pancéřovou polokopuli)
  2. díky svému bojovému úkolu, který tak zásadně pozměnil i jeho projekční řešení, není bráněn bočními palbami svých sousedů, jak je zvykem u TO, nýbrž pouze minometem StM-S 34 a vlastními lehkými kulomety(kterých je o jednoho méně, protože obvyklá střílna pro ochranu kasematy byla vypuštěna z důvodu nebezpečí jejího zasažení palbou kanonu)
  3. ačkoliv se jedná o II.odolnost, tloušťka stěn je pozměněna vzhledem k úkolu čelní palby
  4. i přes římskou odolnost je zde použit sudový systém toalety, běžně se vyskytující ve srubech arabské odolnosti, jelikož hrozí nebezpečí podstřelení

Na unikátnosti mu též přidává kresba siluety Hradčan za západu slunce provedná černým uhlem pocházející z roku 1938, nacházející se v ubikaci ve spodním patře

Dalším bodem průzkumu byla zbylá linie srubů StM-S 30 až 34. Zde nastal boj s bažinatým terénem, komáry, kopřivami, vodním tokem a dalším každodenními bunkrologickými radostmi. Ke srubu StM-S 30 se probrodila jen polovina naší výpravy, dvojice StM-S 31a a StM-S 31b jsme dosáhli v plném počtu a byli jsme rozhodně překvapeni sruby v čerstvé betonáži (je možno shlédnout např. zbytky traverz po betonáži stropnice u StM-S 31b), u kterých neměl čs. pevnostní beton s čs. pevnostním betonem nic moc společného po stránce kvality. Další pozoruhodnou věcí jsou fundamenty po stavebních strojích nacházející se před vchodem do StM-S 31b - zřejmě se jako u čerstvě postaveného objektu nestačily zlikvidovat. Vzhledem k tomu, že se objekt StM-S 32 nachází na opačné straně příkrého údolí, rozhodli jsme se pro přiblížení auty, ovšem po ztroskotání přístupových cest zvítězila eventualita pěšího pochodu podle GPS, po putování napříč lesy, kopci a ploty jsme dorazili ke srubu StM-S 33, který je zajímavý především tím, že je jako objekt 2. odolnosti vložen do linie srubů římské odolnosti - srub je rekonstruován, ale dovnitř (kde má být unikátní maketa pevnostního minometu pro zvony ráže 5cm) jsme se bohužel nedostali, následovala návštěva sousedního StM-S 34, kde je obnoven péčí osádky StM-S 33 německý propagandistický nápis „Vůdcova vůle byla silnější než ocel a beton“ a celkové prostředí srubu, jenž je přes svou devastaci způsobenou vytržením střílen hlavních zbraní velmi zajímavý svým stavem těsně po betonáži - má tedy nedokončené podlahy, neosazenou vchodovou střílnu apod., rovněž je zde výborně zachovalá střílna minometu G, který měl mimo jiné poskytovat palebné krytí objektu StM-S 50. Tímto průzkumem den skončil a po noclehu v Žamberku jsme se vydali na tvrz Hůrka (správný název tvrzi je "Horka") u Králík.

Tvrz Hůrka je druhou nejstarší tvrzí u nás - palbami svých dělostřeleckých objektů(dělostřelecký srub KS-11 Na svahu a dělostřelecká otočná věž KS-12 Na kotě) podporovala své sousedy (tvrze Bouda a Adam) a též poskytovala palebnou podporu objektům TO a LO na Králicku. Pro účely řízení paleb byla postavena na 700 metrů vzdáleném kopci Veselka 718 m n m dělostřelecká pozorovatelna KS-12b Utržený, která se do dnešních dnů dochovala ve velmi dobrém stavu, včetně jediného pozorovacího zvonu na Králicku. Sestavu tvrze doplňují vchodový objekt KS-12a U rybníčku a pěchotní sruby KS-13 U lomu a KS-10 U boží muky. Výstavba byla zahájena 5. srpna 1936, v září 1938 byla tvrz obsazena 424 muži s velitelem pplk. Ervínem Maršákem a s výjimkou objektu pro dělostřeleckou věž připravována k boji.

Následkem Mnichovského diktátu opuštěna a za okupace prošla zkouškami vnitřního vybavení(např.pancéřové dveře ve vchodovém objektu) a zkouškami protibetonových střel Röchling, které mají na svědomí značné poškození ostatních objektů tvrze. V roce 1944 začala přestavba tvrze na podzemní továrnu, z toho důvodu byl rovněž postaven koncentrační tábor nacházející se v blízkosti vchodového objektu. Tvrz osvobodila sovětská armáda, která rovněž ukořistila vybavení továrny. V poválečném období tvrz opět přešla pod československou armádu, která ji využívala jako skladovací objekt až do roku 2008.

Vchodový objekt byl kompletně přebudován a z jeho původní venkovní podoby zbylo jen jedno ochranné ucho se střílnou pro TK. Uvnitř se však zachovaly pancéřové dveře a i když např.
překladiště doznalo jistých změn, rozsáhlé úseky podzemí (např. muniční sály) zůstaly v původním stavu. Vše je však znehodnoceno novými podlahami, pod kterými vzal za své kanalizační systém, a novými dveřmi, filtroventilací a elektrickými rozvody (ovšem je možno shlédnout množství původních konzolí). Změn doznal i nouzový výlez, atypicky združený s kabelovou komorou. Prohlídka tedy vede od vchodového srubu KS-12a po svážnici, hlavní galerií kolem filtrovny, strojovny do hlavního muničního skladu M1. Odtud dále hlavní galerií přes výhybnu, kolem válečných kasáren až do manipulačního muničního skladu M2 pod dělostřeleckým srubem KS-11. Odtud se výprava vrací zpět hlavní galerií bez odbočení. Prohlídka představuje cca 1 400 metrů podzemím, 38 schodů vzhůru a 38 dolů (ty se však prochází po šikmé rampě, položené na schodech, takže návštěvníky v podstatě žádné schody na trase prohlídky nečekají).

Po podzemí jsme se vydali na povrch, kde se nám podařilo dohodnout se s správcem objektu tvrze a vidět interiér běžně nepřístupného dělostřeleckého srubu KS-11 Na svahu. Je silně poničen - hlavně v předělu dilatačních spár u druhé kasematy - zde se následkem výbuchu propadla podlaha. Avšak pohledy na mohutné střílny houfnic vz.38 a bohatost armatury či původní zábradlí schodiště nebo plošinu pro pomocnou střílnu LK rozhodně stojí za to. Poté jsme pokračovali v průzkumu povrchu - u objektu pro otočnou dělovou věž se z náletových dřevin vyklubaly dokonce i pozůstatky po drtičích štěrku a jiných stavebních strojích z doby stavby tvrze. Bohužel stav unikátního třípatrového srubu KS-13 je kritický, srub KS-10 je na tom o něco lépe, překvapil nás ventilačním zvonem, podobně zázračně zachovalým jako ventilační zvony na KS-12. Průzkum (a celou akci) jsme zakončili u kabelové studny typu B v týle dělostřeleckého srubu, v jejíž blízkosti se nachází zachovalý palpost pro zkušební palbu na KS-11 Na svahu.

Akce byla výborně vydařená, ale časově náročná a Hůrka si naší pozornost v budoucnu jistě ještě zaslouží.

Text: Honza
Foto: Tom